Smrt kmotřička na vás čeká v Českém muzeu hudby

17. 6. 2014 | V Národním muzeu – Českém muzeu hudby se od 18. června 2014 otevírá výstava Smrt Kmotřička, zkoumající smrt jako inspiraci uměleckého díla. Výstava je zaměřená na umělecké ztvárnění smrti, jednoho z nejsilnějších a nadčasových inspiračních zdrojů v hudbě, literatuře, dramatu, filmu či ve výtvarném umění.

 

Národní muzeum připravilo pro své návštěvníky na sezonu 2014/2015 výstavní cyklus s názvem Smrt, který poukazuje na smrtelnost jako základní rozměr života každého z nás. Tento cyklus zahájí 18. června výstava Smrt kmotřička v Národním muzeu – Českém muzeu hudby. Název výstavy  odkazuje k lidové kultuře, kde postava Smrti zastupuje navýsost spravedlivou sílu. V pohádkách a lidových písních bývá smrt zobrazena jako samozřejmá, nikoli děsivá stránka našeho života. Smrt z pohádek a lidové slovesnosti, je ve výstavě zastoupená např. Erbenovou Kyticí nebo operou Smrt kmotřička od Rudolfa Karla.

Námět výstavního cyklu Smrt reaguje na obecnou potřebu hovořit o smrti a kultivovat postoje, které k ní společnost zaujímá. Umělecká tvorba – hudba, literatura, výtvarné umění, fotografie, film i divadlo – v tom vždy hrála podstatnou roli.

Celý cyklus Smrt je proto zahájen výstavou věnovanou smrti jako inspiraci uměleckého díla.

Jak se měnil dobový přístup k posledním věcem člověka, měnil se i jejich odraz v umění. Pro raný středověk byl charakteristický latinský zpěv Media vita in morte sumus, pro pozdní středověk např. tance smrti, ovlivněné zážitkem morové pandemie v polovině 14. století. Připomínkou, že smrt si nevybírá a odvádí s sebou každého bez ohledu na jeho stav či věk, zůstaly tance smrti aktuální i během renesance a baroka. Někdy kolem roku 1400 vznikl dialog Der Ackermann aus Böhmen (Oráč a Smrt), jehož autor – pravděpodobně písař Jan ze Žatce – vedl s personifikovanou Smrtí spor kvůli předčasnému úmrtí své manželky. Dílo brzy dosáhlo velké obliby, opisů a tištěných vydání – bamberské z roku 1460 dokonce drží primát mezi tisky německy psané krásné literatury.

Memento mori (pamatuj na smrt), toto heslo se v barokním umění realizovalo nejrůznějšími způsoby, například za použití zrcadel: nejenže zvětšovala a otevírala prostor až k nekonečnu, ale pozorovatel viděl sám sebe vedle atributů smrti a pomíjivosti (lebka, přesýpací hodiny, uschlé květiny, mýdlové bubliny atd.). Ne náhodou se princip zrcadlení přenesl do celé výstavy jako jeden z jejích leitmotivů.

Smrt stojí za námi....

„Od hladu, moru a války nás vysvoboď, Pane!“

tak volali lidé už ve středověku. Ve válkách a epidemiích jako by se smrt vymkla z přirozeného řádu věcí. Najednou nešlo „jen“ o smrt jednotlivce, ale o Smrt, která kosí tisíce lidí na potkání a otřásá náboženským vědomím, morálkou a kulturou. V umění našli lidé prostředek, jak své pocity a zkušenosti ze stále ničivějších konfliktů zobrazit a zároveň se s nimi vyrovnat. Od zpravodajsky „střižených“ kramářských písní, přes Operu o selské rebelii 1775 od Jana Antoše a grafiku (Jan Zrzavý, Jiří Anderle aj.) postupujeme až k památkám z koncentračního tábora v Terezíně, hudbě Bohuslava Martinů (Památník Lidicím) nebo k mementu totalitních režimů: Smrt přestává být onou „kmotřičkou“, ale jsou to lidé, kdo ji nutí do mnohem strašlivější role.

Smrt je bezpochyby jedním z určujících motivů literárních, divadelních a hudebních děl 19. a 20. století.

Jejich tvůrci vyprávějí příběhy, v nichž se fiktivní postavy potýkají se smrtí: přirozenou, dobrovolnou i nedobrovolnou. Vraždy, sebevraždy, snaha přelstít čas a získat nesmrtelnost, nebo smíření s přirozeným koloběhem života a smrti – kolik uměleckých děl okamžitě vytane na mysli! A tak alespoň v úzkém výběru defilují třistaletá Elina Makropulos z dramatu Karla Čapka Věc Makropulos (a stejnojmenné opery Leoše Janáčka), Bezručova Maryčka Magdonova či osobnosti z českých dějin Dalibor z Kozojed a Jan Sladký Kozina, oba jako romantizovaní operní hrdinové.

Po sdělení závažné lékařské diagnózy nebo po úmrtí někoho blízkého prochází člověk několika fázemi: poslední z nich je smíření. Ani umělci nejsou imunní proti strachu ze smrti, také jim umírají ti nejdražší. Umělecké smíření může mít podobu nadčasového díla, katarze; vnímat tuto tvorbu často znamená soucítit s jinými nebo znovu prožít svou vlastní zkušenost se smrtí. Typickým příkladem je symfonie Asrael, kterou Josef Suk složil v letech 1905–1906 jako reakci na úmrtí manželky Otilie a jejího otce, Antonína Dvořáka. Ke smírnému vyznění celého výstavního projektu napomáhá použití bílé barvy a světla jako základních integrujících prvků.

Návštěvníkům Českého muzea hudby, kteří se zajímají především o hudební památky, nabízí Smrt kmotřička neobvyklou sondu do dějin české hudby od 11. do 21. století.


Text z doprovodné publikace k výstavě Smrt kmotřička.

 

KAM DÁL?

 

 

Výstava Hudba a politika rozezní Vítkov

Soutěž Příběh exponátu vdechla život čertům i smrtce

Před 106 lety se narodil skladatel Jaroslav Ježek

 

(dan)